Řád Bílé Lilie

Vzhled

Harmonie pohybů hlasu i tváře je charakterizuje především. Vynikají pravidelnými rysy tváře i souměrnými, byť poněkud křehkými postavami. Pleť mírně do zlatova zbarvená (žijí v přírodě, ale spíše ve stínu než na plném slunci), trochu zvýrazněné lícní kosti, mírně zešikmené oči (někdy to pak budí zvláštní dojem – viz tzv. „elfí“ pohled – u trpaslíků posměšné označení pro neurčitý výraz přesahující konkrétní realitu hmatatelné přítomnosti). Jejich uši jsou podle nich normální a nechápou některé ne zcela vhodné a zdvořilé narážky na „špicování“ uší, kterými se občas neotesanci z řad lidí v jejich přítomnosti baví). Preferují prosté jednoduché přírodní materiály v oblečení, bez přílišného zdobení. Potrpí si spíš na pohodlnost a splývavou linii oblečení než aby oblibovali komplikované střihy a barvy. Oblíbené jsou u nich zejména velké pláště s kápí, které dovolují mnohostranné využití.

Jména

Často jsou významonosná (vypovídají o svém nositeli), mohou se měnit nebo doplňovat i několikrát v životě (časté to bývá po „velkých“ cestách nebo nějaké významné osobní změně). Druhé jméno, pokud se uvádí, se vyskytuje zpravidla v patronymické formě – tj. jméno otce + -iliel (pro dceru) anebo -ilion (pro syna). Sindarština tedy např. může podobně jako čeština označit pouhým názvem muže nebo ženu, u významonosného prvního jména to není vždy zřejmé. Za určitých okolností může být základem druhého jména též jméno matky , např. je-li otec neznám, utajený, odmítnut společenstvím atp. Druhé jméno vlastně určuje příslušnost elfa – tedy to, kam „patří“. Na tuto rovinu příbuznosti ať už pokrevní či psychické si dosti potrpí, poměrně často pak užívají i označení místní – tedy jakési „von“, které zde ovšem neznamená nějaké zvláštní postavení, ale zase spíše vázanost k místu či společenství, které je obývá. Jméno dává jak okolí, tak ho po nějakém čase může pro sebe zvolit i nositel sám (může ovšem akceptovat teké jméno druhými přidělené).

Oslovení jménem znamená jistou blízkost vztahu a užívá se i mezi příbuznými. Pieta jej však nedovoluje použít po smrti daného jedince (výjimkou je vyprávění příběhů). Oslovení obecné (matko, starší atp.) nemusí znamenat příbuzenský poměr, je spíše vymezením uctivého vztahu, tím spíše, že i generačně odlišní jedinci se neodlišují podle věku vnějším vzhledem.

Vztahy

Elfové (lesní) jsou ve vztazích neuspěchaní (z hlediska lidí nechutně pomalí, viz např. úsloví „Až se za nějakých deset dvacet let lépe poznají, pak se ukáže…“). Pomalý postup ve vztazích se týká vztahů přátelských i partnerských. S výjimkou mimořádných situací je pro ostatní rasy sblížení s elfy náročné na trpělivost a výdrž. K partnerskému soužití patří i čas hledání, proto se málokdy rozhodují k trvalému svazku před první „velkou“ cestou. Jejich společenství by to vnímalo jako poněkud extrémistické rozhodnutí. Pokud však do veřejně prohlášeného trvalého svazku vstoupí, bere se to jako trvalý vztah a porušení tohoto závazku je nahlíženo ostatními členy společenství značně netolerantně.

Kromě pokrevní příbuznosti uznávají i některé zvláštní způsoby spřízněnosti. Existuje např. „gwador“ – něco jako přijetí za sourozence či pokrevního příbuzného (zpravidla se praktikuje vůči blízkému příteli, někdy též v mezní situaci, jedná se o výraz úcty a ocenění druhého). Ti kdo podstoupí gwador se pak počítají za příbuzné a jsou vázáni vzájemnou pomocí a podporou (a to nejen oni, ale např. i jejich rodina nebo společenství, do něhož náleží).

Specifickou formou spříznění je „přijetí do rodiny“, kdy lze přijmout za vlastní (z nejrůznějších důvodů) jiné – nepokrevně příbuzné – dospělé či děti, bez ohledu na to, zda jejich příbuzní žijí nebo ne. (Existuje nedoložená úvaha, že tak společenství chránilo své členy v době, kdy bylo ohroženo diskontinuitou příbuzenství v nebezpečných časech.)

Též se traduje polozapomenutá a dohady hojně opředená legenda o „spojení krve“. Ti, kdo podstoupí takový rituál, pak prý sdílí své povahy, myšlenky a do jisté míry i osud. Jakýsi zlomek této tradice se formálně praktikuje jako rituál též při „slibu společné cesty“, ale nikdo už o původním přesném významu nic konkrétního neví.

Pokud přijmou druhé za členy i krátkodobého společenství, cítí se k nim z pohledu okolního světa extrémně vázáni. To nezávisí na např. námezdním vztahu (a není jím garantováno), důležité je vnitřní přijetí tohoto závazku.

Uvnitř své kultury jsou poměrně kontaktním společenstvím (dotyk a hojně užívaná ritualizovaná gesta – i pro dokreslení významu slov), ale mimo svět „vnitřního kruhu“ jsou zdrženliví. Resp. vědí např. o lidech, že je to u nich jinak, ale nejsou si jisti mírou ani formou té bariéry a neriskují její nevhodné překročení.

Muži a ženy

Muži a ženy u lesních elfů zastávají poměrně rovnocenné a dobře komplementární role. Uznávají rovnost v rozhodování, ale též inspirující přínos jinakosti pohledu. Ženy jsou trochu pospolitější v práci i kontaktech, muži spíše o něco soutěživější. V profesích platí stejné možnosti pro obě strany, např. hlasatelem se také může stát muž i žena. Trochu odlišné aspekty preferují při obtížných rozhodnutích – ženy využívají více intuitivního pohledu na problémy (něco jako celostní splynutí se situací, vědomí souvislostí), muži praktikují spíše vizi (možný dosah a dopad rozhodnutí, analýza). Podobné jsou dílčí rozdíly mezi nimi při praktikování magie aj.

Uspořádání společnosti

Jde o rodové společenství na roveň postavených jedinců. Společnost je vedená tradicemi pospolitosti, ne konkrétními jedinci.

Společenská hierarchie

Sami něco takového neznají. Systém vnějšího světa, který ji praktikuje, je pro ně dosti nesrozumitelný, připadá jim směšná, nepochopitelná, nesolidární (tedy proti základním principům lidskosti – resp. elfskosti), event. jsou vůči ní až lehce agresivně zaujati. Šlechticové to u nich mají dost těžké.

Sankce

Vyhoštění ze společenství (používáno jen velmi vzácně při zásadním porušení pravidel a navíc při naprosté shodě názoru celého společenství: všichni žijící členové společenství se pak rituálně s odcházejícím loučí dotykem a větou, která má pro ně hrozivě zavazující charakter: „zapomenu tvé jméno“ ) – nemusí být vždy trvalé. Není to jen trest pro jedince, stejně tím ztrácí i společenství. Lesní elfové jsou hodně empatičtí uvnitř své kultury, a tak si moc neubližují, protože to pak cítí skrze druhého i ten, kdo ublížil. Zvenku jsou ale často vnímáni jako nečitelní, odtažití a nerozhodní.

V mezní situaci – jestliže vidí nějaké možné ohrožení svého společenství může libovolný jedinec vyzvat celé společenství k rozhodnutí o nějaké věci, problému, změně života apod. Jde o tzv. „právo sudby“. Tento proces je spuštěn tím, že jedinec před svědky třikrát nahlas vysloví „žádám právo sudby“. Poté předloží svou žádost, návrh nebo problém a spustí tak proces Rozhodování. Pokud společenství nepřijme jeho verzi, může se buď přizpůsobit on a pak už se k dané věci více nelze vrátit nebo může setrvat v odlišnosti, ale pak zpravidla opouští společenství, aby je neohrožoval nejednotou.

Zajímavá je i sankce pro děti, když hodně vážně poruší pravidla - tzv. „neviditelný“. Mají vevázaný zvláštní barevný pásek ve vlasech a druzí je jakoby nevidí. Dostanou tak den času na to, aby si znovu našly cestu k ostatním, nechaly si věci znovu projít hlavou a přestaly být např. cloumané zlobou.

Vztah k přírodě

Ve vztahu k přírodě je patrná úcta k ní i určitá závislost. Mají převážně za to, že přírodě je třeba naslouchat, netřeba však v ní nechávat po sobě zbytečně nápadnou stopu. (Možná tu hraje roli i plavecká minulost mořského národa zrcadlící se v jejich filozofii – ve vodě po lodích také nezůstávají stopy.) Hodně z přírody čerpají sílu, vědění i moudrost. Jsou vůči ní podle druhých ras až zbytečně senzitivní. V tom jsou si blízcí s libovolnými druidy. Dokáží např. vnímat a rozeznat východ a západ slunce, i když ho nemohou přímo vidět. Na druhé straně jen velmi těžko snášejí dlouhodobý pobyt bez kontaktu s přírodou nebo v uzavřeném prostoru. Těžko dokáží přežít dlouhodobé uvěznění.

Zvířat si velmi váží. Projevují jistou úctu i k loveným zvířatům (ovšem loví jen velmi výjimečně). Zvířecí pomocníci (koně, psi, ptáci aj.) jsou rovnocennými partnery a přáteli. Své cti dbalý lesní elf jich nevyužívá zbytečně často nebo zbytečně riskantně. V případě nouze ale pak očekává absolutní nasazení (a vice versa). Tradice zvířecích pomocníků se postupně rozšiřovala a vzkvétala. (Existují prastaré příběhy o vodních pomocnících – že by delfínech?)

Zvláštní schopnosti

Respektují je u druhých, vnímají jako rozvíjení specifického talentu, kterým může jedinec obohatit prostředí nebo společenství. Mírná zdrženlivost k magii alchymistické (asi jim připadá, že alchymisté chtějí přírodu moc ovládat a málo ji ctí). Jako zvláštní schopnost vnímají ale i mimořádně dobře zvládané řemeslo nebo uměleckou či kupeckou dovednost. Problém vzniká tam, kde se to řemeslo dostává do konfliktu s jejich hodnotovým systémem (zloději např.).

Vztah ke světlým (vznešeným) elfům

Převažuje zavazující pocit příbuzenství, ale i dílčí odstup (snad i proto, že mezi lesními není moc kouzelníků a čarodějů). Lesní elfové se spíš snaží s okolím a přírodou splynout a souznít, světlí (podle lesních) více svět ovlivňují. Na jejich vkus jej příliš „vlastní“. Ve světě mimo vlastní „společenství Kruhu“ jsou ale prožíváni jako mnohem bližší než kterákoli jiná rasa (už kvůli jazyku).

Pojetí těla

Tělo je přijímáno jako součást přírody, jako o takové by se o ně mělo pečovat a usilovat v dostupné míře o jeho funkčnost i vzhlednost. Mj. je chápou jako dar a není jim úplně jasné, jak je možné najmout či koupit si druhou bytost na práci do placeného vztahu. Pokud se takovému světu dokážou přizpůsobit, pak jen jaksi navenek. Mají systém něčeho jako kondičního cvičení s tancem (podoba s kombinaci dnešní jógy a taj-či), které pomáhá udržovat kondici i v omezených podmínkách - viz např. prakticky denně praktikovaný malý a velký „tanec ranní hvězdy“.

Zdobení a estetika

Přednost mají přírodní materiály. Dřevo, kůže, kámen. Odmítají nevratné zásahy do těla (nenosí náušnice nebo tetování). Ze šperků mají svébytný význam ty s tvarem kruhu. Preferují kvalitu práce a přírodní motivy. Pokud se při určitých příležitostech zdobí malováním, pak jde pouze o jemné zvýraznění barevnými hlinkami.

Hygiena

Očistu vodou praktikují často a rádi. (Např. obřad očisty v potní chýši.) Oblíbené jsou i přírodní zdroje teplé vody. Potrpí si na upravené vlasy (představují pro ně něco jako přírodní a přirozenou ozdobu – oblibují všelijak splétané účesy, dost možná i ustálená typická forma úpravy vlasů k určitým slavnostním příležitostem). Mají dosti rozvinutý čich, ale vůči přírodním pachům nejsou předpojatí.

Pohyb a sport

Oblíbený je běh, tanec, vytrvalostní chůze, plavání, střelba naslepo na zvukový cíl. Existuje systém tance, který slouží k udržení kondice těla i ducha (viz výše). Někde na pomezí sportu a umění se nalézá zvláštní „performance“ – tanec „Viděl jsem“. Jde o cosi jako pohybovou báseň nebo vyprávění příběhu tancem.

Jídlo

Prakticky převažuje rostlinná strava. Maso pozřou ještě tak omylem, pokud nevědí, že ho jedli nebo jde-li o základní přežití (ani jim nedělá moc dobře). Potraviny si opatřují společně i samozásobitelsky. Převažuje syrový stav potravin, občas vývary a bylinné odvary.

Víra

Není pro ně příznačné specifické institucionalizované náboženství, spíše zvyková intuitivní víra, v níž hraje roli příroda, přesah, živly atd. Jsou ve srovnání např. s lidmi relativně tolerantní vůči jiným druhům věr.

Vzdělávání

Vzdělávání praktikuje zejména rodina a dítěti blízcí jedinci. Preferuje se neformálnost a přímá zkušenost. Existuje pouze jedna formální instituce, resp. osoba systematicky rozvíjející vzdělání – tzv. hlasatel (těší se jisté úctě, např. se podle něho , tj. jeho jménem, nazývají období – „roky“(asi 1-3 roky lidské)). Úkolem hlasatele je vyprávět příběhy a touto formou předávat kontinuitu historickou a hodnotovou, učit tak i jisté etice. Také formálně vyhlašuje (určuje) významné příležitosti, slavnosti, obřady či setkání.

Význam zpěvu v kultuře i vzdělávání je také nezaměnitelný (je to spíš duševní a duchovní stav než pouhá forma). Zpěv (rytmizované básnictví s vokálním, event. jednoduchým strunným či perkusním doprovodem) vyjadřuje emotivní přesahy, předává kontinuitu paměti, zachycuje jedinečnost chvíle. Častá je i forma dlouhých melodicky nenáročných popěvků (pozůstatek doprovodných písní k dlouhému pěšímu a kdysi vodnímu putování?).

Jazyky

Díky poměrně dobrému hudebnímu sluchu a dlouhodobě rozvíjené paměti (viz trénink ústní tradice vědění) se učí jazyky poměrně snadno. Většinou všichni vládnou kromě svého jazyka a zdvořilé, resp. básnické a obřadné „hír-en-sindarin“ (oplývá obrazným a metaforickým jazykem a používá se při zvláštních příležitostech, v písních nebo jako výraz úcty vůči váženým jedincům) i obecnou řečí, už kvůli dorozumívání s většinou okolního světa, byť ji možná nedoceňují a přijde jim trochu hrubá a zjednodušující. Quenija má trochu zvláštní postavení ritualizovaného ozvláštňujícího jazyka – viz např. v současném světě latina při promoci, ale lesní elfové quenijštině rozumí. Jen je pro ně její částečná „cizorodost“ ozvláštňujícím prvkem a také ji cítí hudebněji. Někteří se pak na studium jazyků i dlouhodobě zaměřují, ale často je to spíš otázka vztahu a motivace k jazyku či kultuře než jen dovednosti.

Bydlení a stavby

Oblíbené jsou visuté stavby ve stromových rozsochách. Často převažují kruhové tvary a půdorysy doplněné vnějšími terasami a vyplétanými stěnami. Vstup umožňují hlavně provazové žebříky. Málokdy bydlí více než několik let na jednom místě. Kromě vlastní poněkud svébytné stromové architektury mají též cit pro architekturu kamennou (snad vliv zapomenutých tradic předků), ale i tady preferují jednoduchost a lehkost linií.

Řemesla

Ovládají zejména práci s přírodninami, v technologiích jsou pro druhé velmi konzervativní až zpátečničtí (možná to vyčkávání slouží jako pojistka chybného vývoje, možná souvisí s jejich pohledem dlouhověkých na ostatní svět). Na druhé straně je pravda, že krátký lučištnický meč s obsidiánovým ostřím není zrovna výkřik techniky posledních pár set let. I kompozitní luky přijímají stále ještě s mírnou nedůvěrou. Jsou docela dobří v řezbářství, zpracování přírodních vláken a specifické variantě košíkářství i v práci s kůrou. Smysl pro krásno a specifická estetika se také příležitostně uplatňují ve šperkařství.

Odívání

Je hodně vázáno na příležitost. Někdy též funguje barva a střih jako sociální signál (zelená znamená cestu, modrá – truchlím, červená – mohu ti poskytnout pomoc aj.). Slavnostní oblečení se zvykově používá pro dny konce a začátku období osobního vývoje i pro slavnosti společenství.

Léčitelství

Nebývají příliš nemocní (v tomto smyslu jsou spíše odolnější než jiné rasy). Léčení provozují prostřednictvím bylinek i magie – vždy však skrze přírodní síly. Relativně mnoho z nich je obdařeno léčitelskými dovednostmi (mluví se o „vidoucí ruce“, „rukách s darem zření“ atp.), které umožňují přetvořit přírodní síly do léčivé formy. Léčitel pak skrze sebe zprostředkuje uzdravení nebo vyléčení zranění druhého. Dokáže se specificky „vcítit“ do poranění, nemoci či bolesti a touto cestou diagnostikovat i léčit. Léčba pro léčitele samotného není jen příjemná, zvlášť při léčení sebe je patrný intenzivní pocit rekonstrukce těla. Specializované léčitele vysloveně nemají, ale při větším problému mohou vyhledat někoho s větší mírou zkušenosti.

Vědy

Z matematiky by jim asi byly blízké fuzzy oblasti a fraktálová teorie (jedinec jako část opakujících se celků), o teorii chaosu nemluvě. Z ostatního používají spíš jen běžné denní životní počty. Zato jsou dobří v intuitivní aplikované fyzice aj. Specifická filozofie (viz téměř kóanová úsloví: „Musí se ztratit, aby se nalezl. Přiblížit se v dálce. V samotě porozumí společenství“ atp.) je hodně postavená na dialogu a rozpravách. Naprosto selhávají v ekonomice, makro a občas i mikro. Mají přirozený „netalent“ k obchodování. Co také naprosto nechápou je, jak může jedinec bojovat proti stejnému jedinci (druhu), nemají rádi ani silové a příliš kompetitivní soutěže. Je jim cizí vlastnit mnoho předmětů (vlastnictví zdržuje a komplikuje život na cestě). Vůbec nechápou vlastnictví země (jak může živoucí země někomu patřit ???).

Obřady a rituály

V jejich životě představují obřady nepřehlédnutelnou kapitolu. Mezi nejvýznamnější patří Kruh. Jde o jakýsi rituál přijímání jedince do společenství. Koná se jen několikrát za život – tj. za nějakých 1100 let (při narození, při návratu z cesty, při úmrtí, event. po dočasném vyhoštění ze společenství).

Rituál cest je pravděpodobně pozůstatkem putování po původní mořské (ostrovní) pravlasti a poté po krajině, kde zpočátku jiné rasy existovaly jen v nevýznamných menšinách. Po dílčím uzavření se lesního společenství do sebe udržují cesty do značné míry kontinuitu s vnějším světem skrze individuální zkušenost konkrétního jedince. Zároveň plní i vnějškově funkci přechodového rituálu mezi jednotlivými životními (vývojovými) fázemi. Zvlášť příprava na první cestu v období vyjádřené dospělosti je složitá, může trvat až několik měsíců (zpravidla 1-3). Adept v té době žije odděleně od svých blízkých ve skupině připravující se na cestu, zdokonaluje v té době tělo i mysl i něco jako profesionální dovednosti. Hodně se pracuje s rozvíjením vizí. Pak se na krátko vrací k rodině a odchod na cestu je důvodem společné oslavy, při níž dostává od svých blízkých (tedy od svého společenství) dary na cestu.

Dar života – je něco jako kulaté narozeniny (až na to, že se neslaví vždy přesně po stu letech). Oslavující se odebírá do samoty a pokouší se o jakousi životní bilanci a poděkování za to, čeho se mu dosud v životě dostalo.

Slib společné cesty je relativně blízký svatebním obřadům jiných kultur. Je to slavnost nové kvality pro společenství hojně doprovázená hudebními a tanečními produkcemi. Během té doby ostatní společenství pro dvojici staví společně dům na osamělém, leč příjemném místě. Pak je ostatní opouštějí a dávají jim několik týdnů až měsíců času na to, aby se lépe sžili a vzájemně poznali.

Pokud se společenství dozví o smrti svého příslušníka, aniž by se setkalo s jeho tělesnou schránkou, koná se Obřad Velkého Kruhu - přijímání jedince zpět do společenství (nebude tak zapomenut zúplna ani on ani jeho příběh a společenství se tak neochudí). Jinak totéž probíhá i s navrátilcem z cesty živým i se zemřelým. V tom druhém případě pak následuje slavnostní oblečení a uložení do symbolické loďky z kůry (namísto rakve – snad vzpomínka na dobu, kdy své mrtvé pouštěli po vodě k moři). Nad srdce mrtvého je pak zasazen strom, aby měla jeho duše kam odejít. Někde se věří, že skrze takový strom se mohou zemřelí členové vracet ke svým blízkým, rozmlouvat s nimi, varovat je nebo jim radit.

Poměrně důležitá je slavnost Vítání světla (něco jako zimní slunovrat). Za zmínku stojí při té příležitosti pořádaný oblíbený pochodňový tanec (jinak lesní elfové s ohněm moc nežertují a jsou při zacházení s ním vždy opatrní).

Jistým protipólem jsou slavnosti Vysokého slunce (letní slunovrat). Tyto dva body také vyznačují základní dělení elfího roku.

Vedle toho existují také příležitostné malé slavnosti, vůbec se zdá, že jim příležitosti ke vzájemnému setkávání činí potěšení, a tak si k nim leckdy doslova vyhledávají důvody. Taneční a pěvecká (ono je to spíš něco jako dramaticko recitační) klání všeho druhu – oproti některým jiným rasám ale postrádají výraznější soutěživý moment. Lesní elfové si tak spíš užívají celý ten proces něž výsledky nebo pořadí v nějaké soutěži.

Významné v životě jedince jsou také různé očistné obřady (a to doslovně i v přeneseném smyslu). Například danwedh, něco jako obřad odpuštění (omluvy nebo „výkupného“). Lze použít (ale ne moc často), když došlo k nějakému narušení přijatých pravidel či konvencí (např. i při zabití zvířete s výjimkou obrany apod.). Většinou jde o určitou formu meditace doplněnou symbolickým očištěním vodou, pískem, kouřem z bylin aj. Též lze použít jako vyjádření obřadné formální omluvy při nechtěné nespravedlnosti či ublížení druhému jedinci.

Některé zvyky jsou zdrojem víceméně zábavných nedorozumění při kontaktu s jinou rasou. K elfskému „bontonu“ např. patří pohostit příchozího dobrým slovem, ale společné jídlo (až na určité výjimky vnímají spíše jako nezdvořilé až odporné atd.).

Významný je pro ně také obřad Rozhodování (trvá až tři dny), při němž přinášejí různé skupiny i jedinci své pohledy na možné varianty řešení nějakého závažného problému, s nímž se musí jejich společenství vyrovnat. Praktikuje se ale jen velmi vzácně při nejednoznačných rozhodnutích, která se týkají budoucnosti všech apod.

Je třeba zmínit i Zpěv Cesty, což je zvláštní ke konkrétní příležitosti vytvářená a neopakovatelná forma zpěvu, kterým se vyprovází na cestu (i na tu poslední).

Cesty

Viz též rituály. Elfí život se zpravidla dělí na tři životní období: 1) hledání a růstu (dětství – otvírání možností), 2) dospělost (já o sobě - vlastní realizace sebe jako osoby a jejích talentů), 3) plnoletost („plnost“ let je vyjádřena zaměřením já pro druhé, jedinec ve „službách“ společenství – jde nejuznávanější a nejzasloužilejší období života elfa). Někteří lidé se domnívají, že u cest jde vlastně o pozůstatek zvyklostí z času, kdy lesní elfové putovali po celé zemi, než se posléze uzavřeli do svého izolovaného společenství, když zemi ovládly jiné rasy. Ze svých cest přinášejí „Dar“ – to je něco jako poznání, osobní poselství z cesty, které dotváří svět jejich společenství.

I jejich styl života odpovídá cestování. Obvykle nikdy nežijí mnoho let na jednom místě. Po čase vymění obývanou oblast, vytvoří nový dům – nechají zemi, aby si od nich odpočinula.

Umění

Preferují z hlediska jiných kultur věci převážně pomíjivé – písečné a vodní obrazy, tanec a hudbu. Písně se zásadně nezapisují, pouze ústně tradují. I když písmo znají a mohou je používat, vnímají to jako méně dokonalou formu komunikace („Zapisování krade paměť…“). Pokud tvoří plastiky, pak prakticky výhradně jen ze dřeva. Poměrně rozvinuté je dekorativní řezbářství ornamentálního typu.

Tolerance k jinakosti

Žijí jako společenství dosti uzavřeni do sebe, zejména posledních pár tisíc let. Je otázkou, zda je to spíše obrana před okolním, pro ně nesmírně rychle se měnícím světem, nebo křečovitá snaha o udržení jakés také kontinuity a vlastní kultury a identity?

Pojetí času

Čas pro ně neplyne lineárně (post hóc non est propter hóc), ale spíše v jakýchsi cyklech, nánosech či vlnách nebo vrstvách (vzpomínka na původní život mořského národa?). Proto jim je zcela cizí obvyklé lineární pojetí historických souvislostí lidských kronikářů. Také proto má někdy subjektivní příběh v souvislostech vidění pro ně větší poznávací hodnotu než „objektivní“ historické údaje bez vnitřního smyslu. Proto pro ně není nepředstavitelné cestovat v čase (mentálně) do alternativ budoucnosti či minulosti. Mj. i proto pro ně představují velmi důležité informace, výzvy a varování sny. Sny a znamení berou vůbec hodně vážně (např. i svou cestu končí, ev. se na ni vydávají na základě něčeho jako osobního „vnuknutí“ - věří, že poznají, kdy je ten správný čas). „Vnitřní hlas“ (též Průvodce, Ten druhý) je něco, co jim při dlouhé osamělosti může zastupovat moudrost reprezentovanou v normálních podmínkách rozhovory s ostatními svého lidu. A mj. i pro toto domýšlení souvislostí je tak těžké a dlouhotrvající jejich rozhodování.