Dělení démonu
Dělení démonů
Dělení démonů
Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchovní bytosti. Mimo bytosti dobré jsou duchovní bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.
Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.
Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."
Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.
Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.
Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)
Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)
Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)
Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.
Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti...' K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů' popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly'. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy' (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.
Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové', nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů' až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí - tedy i duchovní svět člověka - démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.
V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony', protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:
1) Šedim - démoni živlů
2) Masikim - démoni lidem škodící
3) Kefiloth - astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
4) Matache Chavala - ,padlí andělé'
5) Ruchoth Raoth - duše zemřelých lidí zlých
Je zřjmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly' (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie - viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,...démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh'). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly." (M. Nakonečný)
Je jisté, že existují vyšší, dokonalejší duchovní bytosti. Mimo bytosti dobré jsou duchovní bytosti zlé, s jejichž projevy se můžeme setkat.
Duchové zlí, démoni, jsou dokonalejší než lidé [a zatracené lidské duše]. Vynikají nad ně moudrostí a duševní silou, nepodléhající zákonu tíže, hladu apod. Démoni jsou čiří duchové, úplně duchové podstaty o sobě samotné, mají život od hmoty úplně neodvislý. Naše duše je také duchovní podstata, ale neúplná. Je stvořena k tomu, aby oživujíc tělo, tvořila s ním úplnou lidskou podstatu.
Bytnost zlých duchů je nezničitelná, věčná, jsou podstaty jednoduché, nesložené, tudíž jsou nesmrtelní. Nic nemůže jejich bytnost zničit, nic jí ublížit. Jako duchovní podstata nemají prostornosti, tudíž nejsou na prostoru závislí, mohou být kdekoligv jako myšlenka."
Zlý duch má rozum a svobodnou vůli, jelikož ta patří k podstatě ducha. J eto svobodná bytost, ale vůlí měnlivá, nejde k věci přímo, podléhá omylům, po lidsku řečeno chce dnes to, zítra ono. Jeho inteligence je vyšší než lidská, vše poznává přímo, bez prostřednictví smyslů, zvláště duchový svět mimo Boha. Svět hmotný poznává též přímo, dokonaleji než my, proto poznává světy, které jsou nám ještě neznámy. Ovšem, i jeho vědění je omezené. Proto nemůže poznat vnitřní lidské tajemství, kdy z rozumu tvoří a ještě ze své vůle se člověk nerozhodl tak nebo onak, kdy ještě neví, co učiní.
Může však poznat myšlenky již hotové, které přešly do esplan. Ty pozná i jasnovidec.
Démoni se od sebe liší druhově. Kolik duchů zlých, tolik druhů. Démoni nemohou přímo působit na lidský rozum, pouze na obraqzotvornost. Ovšem mohou působit zevními pomůckami, aby vzbudili v duši různé myšlenky a pocity." (B. Kafka)
Ďábel (z lat., řec. pův.) - "ztělesnění vůle ke chtíči, smyslnosti a tím i ke zlu a egocentrismu. Také personifikace elementárních sklonů, která se nepromítá až do hmotné úrovně, ale zůstává v oblasti představ v astrálním světě. Proto ďábel zůstává skryt našim smyslům. Promítá se však do jejich sféry tehdy, když se člověk stává polobdělým a duševně setrvává na úrovni elementárních sklonů. Ďábel je považován za bytost, která je schopna chtít a činit zlo, ale zřejmě v něm rozhoduje hnací síla sklonů. Jeho existence je provázena větším utrpením než existence lidí, protože ďábel náleží do světa nižší a tím i horší karmy." (K. Minařík)
Ďábel - "český výraz je odvozen z latinského slova ,diabolus' a znamená buď vůdce zlých duchů, který je též nazýván Stan nebo Luciferr, nebo prostě každého ,zlého ducha', přičemž je tento pojem podle vzoru středověké démonologie ztotožňován s pojmem démon. Ďáblové čili ,zlí duchové' jsou podle křesťanského podání ,padlí andělé'. Jméno Satan je hebrejského původu a alexandrijskými židy, kteří převáděli starý zákon do latiny, bylo překládáno jako ,diabolus'. Obecně je pak ďábel chápán jako symbol zla. V lidových pověstech a pohádkách vystupuje jako ,čert', který je pouze v umělém intelektualizovaném podání někdy dobromyslný. Podoba čerta setrvává ještě z pohanských dob: zdržuje se rád v lese, zvláště na suchých stromech, v bažinách, skalách, propastech, jeskyních, opuštěných budovách, zříceninách, starých mlýnech, má tělo s rudou pletí, nohu s koňským kopytem, zadek s ohonem, hlavu s kozlíma ušima, z hustých černých vlasů trčí růžky a obličej má charakteristickou grimasu. Někdy má od pasu nahoru tělo muže, od pasu dolů tělo kozla. Zjevuje se v podobě myskivce nebo zeleně oděného muže, ale i jako vnadná žena či v podobě různých zvířat, zejména psa, kočky a vepře. Ve Starém zákoně na sebe ďábel bere podobu hada a vystupuje jako svůdce pramáti Evy. V bibli a jiných církevních textech nacházíme řadu jmen různých ďáblů: Asmodeus, Behmoth, Belial, Abbadon a další. Jiná jména nalézáme v magických grimoárech, např.: Aciel, Marbuel, Samiel a další. Ve vztahu k člověku vystupuje ďábel především jako svůdce v nejrůznějších formách (viz Inkubpvé a sukkuby), nabízí mu své služby a nutí jej k uzavření ďábelského paktu (první známý pakt tohoto druhu pochízí již ze VI. stol.), vybízí člověka ke konání zla. Ďábel je v úzkém styku s čarodějnicemi a čaroději. O některých náboženských sektách se uvádělo, že komunikují s ďáblem, např. katarové, jezidiové a další. Víra v ďábla byla za středověku velmi silná a značně jitřila lidskou představivost. Např. M. Luther se zmiňuje o tom, že často vídával ďábla a jednou, na hradě Wartburgu, po něm dokonce hodil kalamář, protože mu ďábel bral a louskal oříšky. Ďábel je zažehnáván znamením kříže a svěcenou vodou. Posedne-li člověka, může být vymítán (viz Exorcismus). Z hlediska hermetického je idea ďábla významná jako personifikace zla, negativní, noční stránky stvoření a ničení. Postavy ďáblů tu vyjadřují personifikované démonické síly (viz Démon). Podle R. Dubalové (1953), která analyzovala fenomény Ďábla z hlediska psychoanalýzy, symbolizuje ďábel libido, tj. pohlavní pud a bezuzdné přírodní síly. Víra ve zlé síly reprezentované ďábly je rozšířena ve všech kulturách." (M. Nakonečný)
Démon - "slovo pochází z řečtiny a znamená původně osud. Později byl užíván též termín ,daimonion', který vyjadřoval to, co osud způsobuje (latinsky ,genius', u Sókrata ,vnitřní hlas', svědomí). Staří Egypťané totéž nazývali ,nutar', Indové ,devatas'. Teprve u Homéra a později v katolické teologii jsou démoni ztotožňováni se ,zlými silami', v teologii s ďábly. V teologii se za středověku rozvinula celá nauka o démonech, démonologie. Profesor dogmatiky Ch. Héris (1925), dominikán, který o démonech hovoří jako o ďáblech, je považuje za padlé anděly. První lidé, svedení ďáblem se dostali pod jeho moc. Ďábel člověka pokouší a pronásleduje. Jak byl možný hřích padlých andělů? Čirých duchů? Člověka strhují tělesné vášně. Anděl nemusí hledat pravdu, ale ví, že je bytostí závislou na svém tvůrci. Podle sv. Tomáše Akvinského je hřích andělů z hlediska přirozeného nemožný. Bohem byli andělé povýšeni do řádu nadpřirozeného darem posvěcující milosti. Byla jim však uložena zkouška s tajemstvím o vnitřním životě boha. Tajemství se nelíbí rozumu - a čím je rozum dokonalejší, tím je srážka s tajemstvím prudší. Bůh žádal podrobení rozumu před tajemstvím, tedy pokoru. To mělo andělům otevřít cestu k věčné blaqženosti. Část andělů se Bohu podrobila, část byla odbojná a chtěla se opájet vlastní velikostí. Tak zhřešila pýchou a sebeláskou. Jsa zbaven blaženosti, závidí padlý anděl ostatním tvorům k blaženosti povolaným a snaží se je zbavit toho, co sám nemá: této naděje blaha. Proto se - jako ďábel - snaží svádět člověka ke zlu. Činnost ďábla je však z dopuštění božího. Ďábel nemá přímou moc nad vůlí člověka a může působit jen na jeho smyslovost (pokušení sv. Antonína) prostřednictvím obrazivosti. Proto člověk musí bdít nad svými vášněmi a sklony. Ďábel může působit i na tělo (posedlost) a využívat znalostí skrytých sil přírody a tak způsobovat různé podivuhodné zjevy. Apoštol sv. Pavel říká: bojování naše není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem v povětří - tím myslí ďábly-démony, ktří šli ve velkém zástupu za ,padlým andělem' Satanem (Luciferem). Ďábel je svůdce a lhář; jeho nejúspěšnější lež se podaří, až lidé neuvěří, že je.
Tolik tedy o démonech-ďáblech katolická teologie. Bohatou démonologii měli však již Babylóňané a jeden z prvních démonologickcýh systémů vytvořil byzantský učenec Michael Psellos (1018-1078). C. Agrippa (De occulta philosophia, kn. III., 19) píše: ,Démoni nejsou vždy neviditelní, ukazují se někdy a béřou na sebe rozmanité postavy, mezi jiným také tvar bledých strašidel. Mnoho vztahů mají k lesům a pro své blízké příbuzenství k zemi a vodě mohou zakoušet také pozemské radosti...' K tomuto druhu démonů patří zejména lamie, inkubové a sukuby. Agrippa tím naznačuje, že démoni jsou bytosti nadané určitými sklony. ,Mravy a praktiky démonů' popsal podrobně Gougenot des Mosseaux (1854), který démony chápe zcela v katolickém smyslu jako ,padlé anděly'. Démoni pokoušejí člověka, ale bůh jim nikdy nedovolí, aby člověka pokoušeli nad jeho síly (Pavel I. Kor. 10,13). Avšak s dopuštěním božím může démon člověku škodit na statcích i zdraví. Démon nekoná zázraky, ale může užívat přírodních sil, které jsou člověku neznámé. Teologický pojem démona je však příliš široký: s ďábly je stotožnil zejména Guaccio (1608) a jiní démonologové. A. de Spina (1467) mezi démony počitá též inuby a sukkuby a další okultní bytosti, zejména živlové duchy, což činil také neoplatonik Jamblichos. Jiní ztotožňovali démóny se ,zlými místy' (pustými krajinami, bažinami, pouštěmi atd.). Teprve v období romantiky dostal pojem démona specifický esoterní smysl, jaká má i v hermetismu, a ztratil jednoznačně negativní akcent, který mu dala teologie.
Z hermetického hlediska jsou démoni transcendentní přírodní síly, nebo bytosti ve smyslu okultním, tj. nevnímatelní ,duchové', nebo duchovní podstaty veškerých entit. Vše, co bytuje jako entita, má tedy svého démona, který je v podstatě tvarem jejího astrálu. A jako takový je každý démon nadán určitou inteligencí a určitými sklony. Sám o sobě není silou ani dobrou, ani zlou, kvalit tohoto druhu nabývá teprve v daných vztazích. Proto romantika chápala démonické jako esenciálně přírodní. V tomto smyslu jsou démony všechny transcendentní bytosti, počínaje larvami a ,duchy živlů' až po ony bytosti (živoucí podstaty skrytých i dosud zjevných přírodních sil), které jsou činiteli nesčetných přírodních jevů. Ďáblové jsou pak démoni zvrhlých lidských sklonů. V tomto pojetí je příroda, či lépe řečeno vše jsoucí - tedy i duchovní svět člověka - démonické. Démoni tedy reprezentují transcendentní podstaty různých forem energií (sil), které se projevují v přírodních jevech, ale i v myšlení, cítění a tvořivosti člověka.
V okultismu se pojem démona omezoval úzce jen s ohledem na určité druhy okultní praxe. V černé magii se ovšem operovalo se ,zlými démony', protože šlo o lidskou projekci zla. Tak v různých příručkách démonologické magie (např. F. Barett: The Magus 1801 a jinde) jsou podávány seznamy jen zlých démonů a dávali ostatním démonickým silám specifická pojmenování; třídili démony do následujících pěti podkategorií (v jejich rámci pak rozlišovali ještě další podkategorie, které tu již uvádět nebudeme:
1) Šedim - démoni živlů
2) Masikim - démoni lidem škodící
3) Kefiloth - astrální zbytky égregorů a zašlých světů, jakož i zemřelých osob
4) Matache Chavala - ,padlí andělé'
5) Ruchoth Raoth - duše zemřelých lidí zlých
Je zřjmé, že toto třídění je založeno na čistě praktických kritériích, vyjadřuje totiž praxi jistého oboru kabalistické magie. Za zvláštní démonologickou kategorii je nutno považovat tzv. ,strážné anděly' (nikoli ve smyslu katolické angelologie, nýbrž ve smyslu pověstného fenoménu Abramelinovy magie - viz Abramelinova kniha o magii): je to démonická síla reprezentující přírodní prapodstatu člověka, velmi nebezpečnou, je-li probuzena magicky. Již zde bylo uvedeno, že činnost démonů je omezena přírodním řádem: démoni tedy nemohou způsobovat zázraky, ale vládnou přírodními silami, které lidé dosud neznají, a proto se jejich zásahy mohou jevit jako nadpřirozené (sv. tomáš Akvinský: ,...démoni nemohou způsobovat zázraky, ani jiná stvoření, jen sám bůh'). Esoterně správné pojetí démonů nacházíme již u Homéra a Hésioda, který jasně ztotožňuje démony s přírodními silami (Theogonia 211-227). U Homéra personifikují démoni různé stavy lidské mysli, např. hrůzu, u Hésioda vinu, mstivost, hádavost, bídu apod., ale také přírodní síly." (M. Nakonečný)
